Historický  vývoj knihy a vazby

         Dnešní forma knihy je výsledkem tisíciletého vývojového úsilí uchovat písemné záznamy hospodářské, rituální, politické i literární. I ona má svůj počátek ve starověku,  v kulturní oblasti východního Středozemního moře. Forma knihy se však měnila s rostoucí vyspělostí národů žijících na tomto území a jejich materiálovými zdroji.

           Staří Egypťané, později pak Řekové a Římané používali k uchovávání svých písemných záznamů papyrusových svitkových knih, které vyráběli z lodyh bahenní rostliny zvané papyrus, česky šáchor, rostoucí v povodí a deltě Nilu. Lodyhy těchto rostlin, rozřezávané podélně na tenounké plátky, skládaly se těsně vedle sebe a na vzniklou vrstvu se pak kladla napříč vrstva druhá. Vlákna obou na sebe složených vrstev se stloukala kladívky, přičemž z lodyh vytékala lepkavá

šťáva, která obě vrstvy vzájemně spojovala. Vzniklá blána se potom sušila na slunci. Tímto primitivním způsobem vyrobený, avšak poměrně velmi pevný a trvanlivý i levný popisovací materiál se potom navíjel na kulaté dřevěné hůlky, opatřené na obou koncích knoflíky z rohoviny.

          Nejstarší uchovaná papyrusová svitková kniha, tzv. „Ebersův papyrus“, pochází z doby asi 1500 let před n.l. , avšak již stará egyptská socha z let 2500 let před n.l., znázorňuje písaře sedícího na zkřížených nohou a píšícího do částečně rozvinuté svitkové knihy. To je dokladem, že již v třetím tisíciletí před n.l. Znali staří Egypťané tento působ uchovávání svých písemností. Od Egypťanů jej převzali Řekové a Římané, v jejichž zemích však nerostla rostlina potřebná k výrobě popisovaného materiálu, takže Římané i Řekové museli kupovat papyrus z Egypta, hlavně z Alexandrie, která byla tehdy střediskem jeho výroby.

           Podobně jako v Egyptě, tak i v Indii byla základní látka k výrobě popisovacího materiálu rostlinného původu. Indové spojovali pravděpodobně stejně vlákna z palmových listů, která však byla příliš tuhá a neohebná, a nemohla se proto spojovat lepením do pásů a pak svinovat. Proto Indové takto vyrobený materiál tabulkového formátu na dvou místech děrovali a spojovali jej dohromady volně šňůrou.

            V Číně vznikla v dávných dobách bloková kniha z jednotlivých listů skutečného papíru (vynálezci papíru jsou Číňané). Kromě blokové knihy, skládající se z jednotlivých listů, zhotovovali Číňané také knihy z jednoho pásu papíru, popsaného jednostranně nebo potištěného deskotiskem. Zůstal-li pás jen složený, vznikla kniha ve formě „leporela“, bylo-li použito blokového šití šňůrou, vznikla bloková kniha, jakou zhotovují Číňané dodnes.

          V západním sousedství Indie užívali staří Sumeřané již v dobách babylonského panství, které dosahovalo až ke Středozemnímu moři, ke svým záznamům hliněných destiček, do kterých ryli své klínové písmo. Po způsobu sousedních Indů spojovali i oni tyto destičky šňůrou nebo drátěnými kruhy. Tyto tabulky převzali od nich pravděpodobně při svých výbojích Řekové a od těch zase Římané a užívali jich pro krátké záznamy a zprávy ještě dříve než papyrusových svitkových knih. U Římanů i Řeků nalézáme v pozdější době kromě hliněných destiček též tabulky dřevěné, kovové nebo i ze slonové kosti. Okraj těchto tabulek vyčníval nad jejich úroveň. Vlastní popisovací plocha byla v prohlubni vyplněna voskem, do kterého se rylo tyčinkou z kovu nebo  ze slonové kosti, zvanou „stylos“. (Dvě takové k sobě spojené destičky nazývají se dyptych, tři triptych a více než tři polyptych.) Destičky se spojovaly na své delší straně buď kovovými kruhy, nebo řemínkem a byly vlastně již prvními předchůdci dnešních knih. Z počátku byly zcela jednoduché a téměř bez zdobení, jak to bylo vhodné pro jejich praktické zaměření. V dobách římského císařství používali konzulové a jiní vysocí úředníci destiček ze slonové kosti, zdobených na vnější straně bohatě řezbou. V raném středověku bývaly takové destičky velmi často ozdobami náboženských knih.

             Postupem času vytlačil papyrusové svitkové knihy a rycí destičky pro jejich objemnost nový materiál-pergamen. Ten se sice nedal slepovat do dlouhých svitků po starém způsobu jako papyrus, avšak pro jeho dobré vlastnosti (bylo možno na něj psát po obou stranách a skládat jej bez nebezpečí,že se rozláme)užívalo se ho téměř až do 15. století, kdy byl nahrazen nahrazen levnějším papírem vyráběným z hadrů.

           Brzy se shledalo, že možnost skládat pergamen, je jeho nenahraditelná přednost. Ta také vedla ke zhotovení první záznamové složky- sešitu. Sešitím několika složek dohromady vznikla první kniha, tzv. kodex. Dobu, v níž se tato proměna udála, nelze přesně stanovit. Ještě v 2. století n.l. byly papyrusové svitkové knihy zcela běžnou formou literárních záznamů v celé římské říši. V následujícím století se již objevily ve východní části říše papyrusové kodexy, které však byly v dalších stoletích pro svou křehkost nahrazovány pergamenem. Začátkem 5. století byl již pergamenový kodex v této části říše běžnou formou knihy. Zdá se tedy, že proměna papyrusové svitkové knihy v kodex započala v 3. století v Byzanci a byla dokončena koncem 5. století i v západní části tehdejší římské říše.

         O tom, jak vypadaly první vazby kodexů v 3. až 6.století po stránce technické, není nic známo. Že však po stránce výtvarné byly to práce luxusní a honosné, dovídáme se ze starých církevních spisů, v nichž se často brojí proti luxusním obřadním knihám, vázaným do zlata a zdobeným drahokamy. Z této doby se sice nezachovaly žádné knihy, avšak o nádheře  bohoslužebných knih svědčí záznamy, podle nichž potahovali zlatníci dřevěné desky pergamenových svazků plechem drahých kovů a zdobili je zlatnickým způsobem a drahokamy.

         Nejstarší dochovanou památkou knižní vazby v oblasti západní kultury je Evangeliář královny Theodolindy ze 7. století.

     Jak v raném středověku, tak i v následujících stoletích sloužila většina knih náboženským účelům a jen nepatrné množství knih bylo jiného obsahu. Proto nepřekvapuje, že bohoslužební knihy se zhotovovaly v klášterních dílnách. Mniši knihy opisovali, zdobili vázali. Formáty psaných knih byly rozměrné, a tím ovšem byly knihy i  značně těžké. Proto se nestavěly, jak to činíme dnes, ale pokládaly se na ležato.

      V historický zápisech v kláštera St. Requira ve Francii je zpráva, že jeden z mnichů tohoto kláštera byl ustanoven koželuhem a staral se o přípravu kůží potřebných k výrobě a vazbě knih. Tato zpráva svědčí, že plech z drahých kovů, jimž se dosud desky knih pobíjely, byl postupně nahrazován vhodnějším a levnějším materiálem. Byla jím především kůže, která měla zvlášť vhodné vlastnosti- pevnost, trvanlivost a hlavně tvárnost. Tyto vlastnosti daly velmi záhy vzniknout novým dekoračním technikám. Ze snahy napodobit dosavadní způsoby zdobení desek (rytí, prolamování) vyvinuly se nová zdobné techniky, tzv. Řezba do kůže, vycházející zcela přirozeně z povahy materiálu a nástrojů, jimiž se při zdobení pracovalo. Bývala kombinována vysekáváním a vyřezáváním různých geometrických tvarů napodobujících práce prolamované. Dochovanými doklady takto zdobených desek jsou zlomky vazby uložené ve Státním muzeu v Berlíně.

         Zachované folianty z 8.a 9. století jsou důkazem vzniku další jednoduché nové knihařské dekorační techniky, tzv. slepotisku, jejíž podstatou bylo vtlačování jednotlivých kovových ručních razidel, mírně zahřátých, do navlhčené kůže desek, jak se říkalo, naslepo, tj., beze zlata.

      Později označovali knihvazači knihy na přední desce tituly provedenými touto technikou. Jednotlivé litery titulu, zhotovené k tomu účelu jako ruční tlačítka, vtlačovali postupně vedle sebe. První tímto knihařským způsobem zhotovený ruční tisk na kožených deskách prováděli knihaři pohyblivými literami z kovu ještě dříve, než  Gutenberg vynalezl knihtisk.

    V první polovině 14. století se objevuje první lis ke vtlačování velkých rytin na celé desky a současně se také znovu uplatňuje řezba nožem do hovězí kůže, kombinovaná s tepáním, popř. S polychromií.

     Také technické zpracování hřbetu knihy se mění. Doposud běžný řetízkový a dlouhý steh, jimiž se přišívaly jednotlivé složky na výztuhy  z pergamenu, dřeva nebo želvoviny, je nahrazen šitím na vystupující tzv. Pravé vazy z kožených řemínků, strun, avšak nejčastěji z konopné šňůry.

      Začátkem 15.století se začínají vtlačovat ornamenty slepotiskem na desky novým nástrojem, kovovým válečkem s rytými ozdobami, který zjednodušoval a urychloval únavné zdobení desek opakovaným vtlačováním jednotlivých tlačítek.

      S rozšiřující se vzdělaností zvětšovala se také poptávka po knihách, a to zejména světského obsahu. To si ovšem vynucovalo více písařů i knihvazačů. Knihy však byly stále ještě velmi drahé, i když se už začaly zhotovovat z papíru.

    V roce 1448 se podařilo mohučskému občanu Janu Gutenbergovi objevit způsob, jak odlévat do kovu jednotlivé litery, které se daly sestavovat do celých stránek a pak tisknout najednou na ručním lisu. Gutenbergův vynález podstatně snížil cenu knihy a otevřel cestu všeobecné vzdělanosti, a tím postavil také tehdejší knihvazačství před nové možnosti. Zavedení knihtisku se zvětšila výroba knih, zvětšil se i počet osob zabývající se jejich vazbou, tím se ovšem měnily i pracovní postupy a používané materiály. Opouští s pergamen, jenž se nahrazuje lehčím a levnějším papírem, těžké přírodní vepřovice a hovězí kůže se nahrazují lehčími barevnými kůžemi telecími a skopovými, těžké dřevěné desky knih vystřídala postupně lehčí lepenka, již se pak začalo běžně používat od počátku 16. století. Také formát knihy se změnil. Místo velkých formátů knih psaných na pergamenu vznikají tištěné  knihy kvartového a osmerkového formátu ( kvartový formát odpovídá zhruba dnešnímu formátu A4 (210 x 297 mm ; osmerkový pak vznikl jeho rozpůlením).Všechny tyto změny jsou charakteristickými znaky renesanční knihy a je třeba chápat je nejen jako snahu zlevnit a zpřístupnit knihu širším laickým vrstvám, ale také jako úsilí po knize lehčí, vhodnější formátem a s dokonalou vazbou.

     Renesanční doba, plná změn ve vývoji knihy a knižní vazby, přináší novou, skvělou dekorační techniku, pronikající do Evropy z Orientu. Je to zlacení plátkovým zlatem na kožených deskách i na ořízce. Tato technika poskytla zcela nové dekorační možnosti a stala se průběhem času nejdokonalejší a nejušlechtilejší knihařskou dekorační technikou, již se používá až do dnešních dnů.

      V následujících stoletích, v době baroka, rokoka a empíru procházela knižní vazba dále změnami nejen po stránce stylové výzdoby, ale i po stránce technické. Těžká doba po třicetileté válce a hospodářské zničení evropských států se projevuje také ve výrobě knih. Vedle celokožené a celopergamenové vazby objevují se knihy polokožené, polopergamenové a celopapírové nejen jako důsledek nějakého úsilí o levnější , avšak hodnotnou, pevnou ochranu knih, kterých se vyrábí stále více, ale i jako následek tehdejších těžkých hospodářských poměrů. 

        S technickým pokrokem pronikly do knihařských dílen nové technické pomůcky a nástroje, které značně zjednodušily práci. Od 18. století se vydávání knih zmocňuje obchodní podnikání, které se často snaží jen na knize co nejvíce vydělat na vrub kvality výrobku. Ze zištných důvodů se vydávají knihy nevalného významu, a k tomu ještě v nejjednodušším knihařském vybavení. Ze snahy dosáhnout levné vazby vznikla nejprve tuhá brožura a z té nakonec obyčejná brožura, olemovaná na hřbetě jen kouskem papíru, později pak zalepovaná do tlustší papírové obálky.

      Nakladatelská vazba, při které se samostatně zpracovává knižní blok, jenž se nakonec vlepí do zvlášť zhotovených desek, vznikla asi roku 1830. V  Anglii  vyrobili  v té době nový materiál- knihařské plátno, tzv. Kaliko, které znamenalo převrat v celé knižní výrobní technice. Přibližně ve stejný čas se objevuje se objevuje v provozu knihařských dílen zlepšený zlatící lis, na kterém je možno tlakem ozdobit celé desky zlatem nebo barvou, popř. I reliéfem.

       Industriální výroba přivedla v první polovině 19. století knižní výrobu do hlubokého úpadku. Velmi záhy se objevily důsledky tohoto počínání: špatná jakost práce i materiálu. Teprve v padesátých letech minulého století se podařilo po značných bojích a obtížích dokonalou řemeslnou

výrobu opět obrodit. V následujících letech pak byly zkonstruovány nové stroje pro různé pracovní úkony v knihařství. Jejich výkonnost sice výrobu mnohonásobně zrychlila a zlevnila, ale zmenšila částečně i hodnotu a zkrátila trvanlivost vazby ke škodě knihy.

      Koncem druhé poloviny 19. století a začátkem 20. století se objevují ve výrobě knih rozštěpení a specializace. Kapitálně silní jednotlivci a společnosti zakládají knihařské továrny vybavené moderními stroji s velkými výkony, které nahradily téměř všechny rukodílné pracovní úkony. Vedle této výroby zůstala řemeslná, rukodělná, zakázková výroba zhotovující individuálně všechny knihařské práce podle přání zákazníka. Ovšem, i na tuto rukodělnou práci mají dnes již značný vliv moderní pomocné knihařské stroje, které namáhavou a zdlouhavou práci značně usnadňují a zrychlují.

                                                                   Převzato z knihy:

                                                        Jaroslava Doležala: Vazby knih, SNTL, Praha 1961